Dlouho jsem nevěděla, proč se někteří lidé tak urputně brání zpěvu. Vytrvale jsem tvrdila (a stále tomu věřím), že zpívat se přece může naučit každý. A pak došlo k setkání, které mi to pomohlo uvidět z trochu jiné perspektivy.
Mnoho let jsem se pohybovala převážně mezi hudebníky a většina mých přátel a kamarádů neměla se zpíváním problém. Když jsem se seznámila se svým mužem, rozšířil se mi okruh přátel o jeho přátele. Byl to pro mě úplně nový svět, který jsem s nadšením vstřebávala. Spousta pohybu a nových podnětů a výzev. Moji přátelé sdíleli vášeň pro hudbu, někteří přátelé mého muže zase pro pohyb.
A tak když nám kamarádi navrhli, že bychom se k nim mohli na Silvestra připojit a strávit 5 dnů na běžkách přejezdem Krušných hor, zajásala jsem. Můj muž byl zdrženlivější, ale nakonec jsem ho ukecala :-).
Těšila jsem se jak malá a mé očekávání bylo veliké. Konečně jsme dorazili do Krušných hor, vytáhli běžky na nejbližší zasněžený kopec a rozjeli se. Zde je nutné podotknout, že jsem stála na běžkách po skutečně dlouhé době a batoh na zádech byl zhruba stejně velký jako já. Záhy mně došlo, že to možná nebyl tak báječný nápad. Po celodenní marné snaze doběhnout celou skupinku jsme se konečně sešli v chalupě nad šálkem horkého čaje. Byla jsem totálně utahaná.
Ani nevím jak, ale najednou se rozvinulo téma o zpěvu a hře na hudební nástroje. Všech deset lidí začalo vytahovat hrůzostrašné příběhy, které prožili v hudební nauce na základní škole a během navštěvování různých hudebních kroužků.
Jednalo se například o trauma ze zpívání před ostatními spolužáky, které vzniklo už v 1. třídě. Možná to znáte. Učitel zkoušel všechny žáky postupně. Šlo se po lavicích a děti se musely postavit a zazpívat. Buď dostaly jedničku, nebo dvojku. To znamená buď uspěly, nebo neuspěly. A protože nejvíce známek bylo v hudební výchově právě ze zpěvu, dostaly pak některé děti 2 i na vysvědčení.
Další historka mě zaujala ještě víc. Kamarád začal jako kluk hrát na kytaru. Prvotní nadšení velmi rychle vyprchalo, protože místo svých oblíbených jednoduchých melodií musel cvičit lidové písničky, které ho nebavily. Navíc musel zpívat v hodinách i na závěrečných zkouškách, což pro něj bylo velmi stresující. Rodiče trvali na svém a rozhodli, že dochodí aspoň první stupeň. A tak to logicky vedlo k tomu, že cvičil čím dál méně, zaostával za ostatními a jakmile to šlo, sekl s kytarou i zpěvem. Celý příběh ukončil větou: “Ten pocit trapnosti před každou zkouškou bych nikomu nepřál.”
Dokonce i po tolika letech byly tyto vzpomínky pro vypravěče velmi nepříjemné. Resumé celého večerního hudebního tématu by nejspíš znělo: Naštěstí už nebudu muset nikdy hrát a zpívat.
Příběhů bylo mnoho, ale to, co je spojovalo, bylo vytvoření bloku v dětství a následný obrovský stres, který se vracel pokaždé, když se dostali do podobné situace.
Druhý den ráno jsme pokračovali v cestě, i když pro mě to spíš byla frustrující honba za skupinkou nadlidsky rychlých superběžkařů. Vědomí toho, že na mě trpělivě čekají po každých cca 5 kilometrech, mně taky náladu příliš nezvedlo. Jen co jsem je dojela, ozvalo se: Tak jedém! a zoufalé stíhání začalo nanovo.
Po téměř probdělé noci ve stanu s rampouchy jsem ukecala manžela, že se vrátíme do nejbližšího města na autobus. Kupodivu to nedalo ani moc práce. Od momentu, kdy jsme se rozloučili s kamarády a vyrazili vlastním tempem k nejbližšímu autobusu, jsem si začala běžkování užívat. Bylo to nepopsatelně krásné…
Je možné, že kdyby tomu kamarádovi, který jako malý kluk nadobro sekl s kytarou i zpěvem, někdo ukázal pro něj lepší a snesitelnější cestu k hudbě, hrál a zpíval by s chutí a radostí až do dospělosti.
Dnes máme naštěstí mnoho možností, jak se hudbě věnovat. Cest, kterými lze vést děti k hudebnímu nástroji a zpěvu je mnoho. Sami můžeme s dětmi hudbu rozvíjet už od malinka, i když s námi ji třeba nikdo citlivě nerozvíjel.
A ještě k těm mým běžkám. I po této zkušenosti k nim mám kladný vztah a ve svém lážo-plážo stylu je mi nesmírně dobře. Jenže kdybych podobnou příhodu zažila jako dítě (nebo s méně chápajícím mužem :-)), nejspíš bych přejezd přes Krušné hory dokončila. Na běžky by mě ale už nikdo nikdy nedostal. Asi bych si říkala: Já a běžkovat? No to jste se zbláznili!
