Pokud přijmeme, že je naše tělo hudební nástroj, pak už nám zbývá jen jedna drobnost, abychom se stali muzikanty. Totiž začít na něj hrát. Rozeznít svůj hlas, který přece máme právě proto, aby zněl. O tom, jak vypadá moje cesta k odhalování hlasu a proč je důležité s dětmi zpívat, jsem vám napsala následující článek.
Naše bývalá sousedka byla vášnivá koupelnová zpěvačka. Nevědomky mě seznamovala s písněmi teenagerů, se kterými bych se bez ní nejspíš vůbec nesetkala. O ty písničky ale nešlo. To, co mě
fascinovalo, byla radost, která z jejího zpěvu byla cítit i přes zeď.
Jsou lidé, kteří si zpěv užívají výhradně ve chvílích, kdy mají pocit, že je nikdo neslyší. Taky jsem měla období, kdy jsem si nahlas zpívala jen v soukromí. V té době jsem se intenzivně věnovala klasické kytaře a zpívala ve sboru schovaná mezi ostatními zpěváky stejného hlasu. Na veřejnosti jsem sama zpívala minimálně a pokud možno potichu.
Pak jsem pochopila, že hrát na kytaru písničky u táboráku a nezpívat u toho není úplně ono. Od kytaristy se tak nějak očekává, že začne zpívat, aby se k němu mohli ostatní přidat. A ideálně začne
tak, aby ho ostatní slyšeli.
Přemýšlela jsem, kde se ve mně vzal ten ostych ze zpěvu před lidmi. Ano, jsem sice spíš introvert, ale zároveň od mala zpívám a žiju s hudbou. Tak o co jde? A tu jsem si vzpomněla na jeden zážitek z mého oblíbeného období. Z puberty. Nešlo tehdy vůbec o můj zpěv, ale o zpěv kamarádky. Zpívala tak nespoutaně, neurvale a jaksi surově (možná, že lepší by bylo skrýt to pod slovo živočišně), že jsem jen stála a fascinovaně zírala. Fascinace rozhodně nebylo to jediné, co ve mně její zpěv vzbuzoval. Byla to i jakási nechuť. Zkrátka mi to rvalo uši. A já si řekla: „Páni, než někdy tohle utrpení působit někomu druhému, to radši budu zpívat potichu.“
Jó, puberťáci to někdy mají těžké. Trvalo to celkem dlouho, než mi došlo, že to tehdy nebyl problém zpěvu oné kamarádky, ale můj. Odráželo to moje vlastní nejistoty a nedostatek odvahy být sama sebou. To bylo celkem osvobozující zjištění. Pokud by byl můj zpěv někomu nepříjemný, tak nemusí trpět, ale může jednoduše utéct, nebo najít jiné řešení svého problému (třeba zavřít dveře).
A tak jsem si pomalu začala dovolovat zase svobodně zpívat. Jako malé dítě, bez předsudků a strachu z hodnocení. Dopřála jsem si několik zážitkových seminářů, setkala se na Kurzu zpívání podle metody paní Werbeck se Školou odhalení hlasu a začala chodit na terapii zpěvem.
Pokud bych měla říct, který z kurzů, seminářů a terapií mi nejvíc dal, nedokázala bych odpovědět. Kdyby se mě ale někdo zeptal, co bych mu doporučila absolvovat na začátek jeho cesty k osvobození zpěvu, řekla bych Kurzu zpívání podle metody paní Werbeck.
Tento víkendový kurz mi ukázal, že zpívat může skutečně každý. Bylo třeba opakovaně vystupovat z komfortní zóny, ale bez toho se člověk zkrátka nehne z místa. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si s chutí zazpívám sólo Panis angelicus před patnácti dospělými a ještě u toho budu stát na židličce jako na pódiu. Bylo to skvělé a zpívali nakonec všichni (i ti, co zarytě tvrdili, že zpívat před ostatními nebudou).
Cesta ke svobodnému zpěvu může být místy pěkně trnitá. Mě opakovaně staví před témata zdánlivě nesouvisející se zpěvem. Témata sebehodnoty, sebevědomí, posuzování, srovnávání, strachu…
Kde se teď na své cestě nacházím? No, mám za sebou (doufám) startovací rovinku a před sebou ještě spoustu výzev, překážek, bloudění a objevování. Zkrátka moře nekonečné zábavy.
A jak to souvisí s hudební prací s malými dětmi? Myslím si, že je velmi důležité nehodnotit dětské zpívání, tančení a muzicírování. I kdyby se vám zdálo, že váš prcek neudrží rytmus a tak úplně nezpívá čistě, nepanikařte. Schopnost čistě zpívat se u dětí vyvíjí s věkem a stejně tak se zpřesňuje rytmus. Vaše kritika by ale u dětí mohla způsobit blok a nechuť, tedy pravý opak toho, co chcete docílit.
Můžeme dítěti pomáhat se hudebně rozvíjet, obklopit ho dostatečnými hudebními podněty a hlavně se s ním z hudby a zpěvu radovat.
Někdy možná bude třeba se v souvislosti s vlastním zpěvem a hlasem postavit velkým bubákům minulosti, ale stojí to za to! Je to osvobozující a povznášející.
S hodnocením se setkáváme celý život, ale záleží na nás, jak moc se jím necháme ovlivnit. A neužít si zpěv jen proto, že nám kdysi někdo řekl (a klidně to mohl být i náš vnitřní kritik), že zpíváme děsně, je obrovská škoda.
Malé děti se učí nápodobou a to hlavně od svých nejbližších. Proto je pro jejich hudební rozvoj důležité, aby se kolem nich hudebně žilo. Nejen pouštěly písničky z rádia, nebo hudební videa z
youtube. Potřebují živou hudbu, živý zpěv. Potřebují ve vašem zpěvu slyšet radost a cítit ji z vás. Pokud to dětem dopřejete, dáte jim skvělý základ do budoucího hudebního života. To neznamená, že by z nich museli nutně vyrůst špičkoví muzikanti. Ale někde hluboko už budou mít uloženo, že hudby a zpěvu není třeba se bát.
Jak to máte se zpěvem vy? Patříte mezi koupelnové zpěváky, nebo si rádi zahalekáte kdekoli a kdykoli? Pokud se budete chtít podělit o své zážitky se zpěvem, ráda si je přečtu. Pošlete mi je na e-mail
Přeji spoustu zpěvných chvil.
Veru z Hudebniště
